5.8.1998, Hospodářské noviny  

  

Senátoři neměli předlohu odmítnout

    

Začátkem června Senát vrátil sněmovně jí přijatý návrh zákona o svobodném přístupu k informacím. Vzhledem k ukončení funkčního období Poslanecké sněmovny to znamená jeho faktické zamítnutí. Sněmovna v novém složení by musela začít projednávat tento zákon zcela znovu.

Myšlenky  paragrafované znění návrhu zákona o přístupu k informacím převzala skupina senátorů do vlastního návrhu, který bude poslanecké sněmovně předložen jako senátní.

Jedním ze základních lidských práv je právo na informace. Toto právo zakotvuje i Listina základních práv a svobod jako součást českého ústavního pořádku. Článek 17., odstavec 5 listiny se výslovně týká informací o činnosti státních orgánů a říká, že státní orgány a orgány, územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Problémem je samozřejmě ona přiměřenost. Tvůrci listiny počítali s tím, že hranice přiměřenosti a další nutné podrobnosti stanoví prováděcí zákon.

Na první pohled to možná není tak převratný zákon, aby jeho absence by občana nějak moc pálila. Domnívám se ale, že význam tohoto zákona dramaticky stoupá.

Veřejnost upoutal problém povinnosti státních orgánů informovat o své činnosti zejména v souvislosti s případem informací ohledně poskytovaných dotací, které po Ministerstvu zemědělství žádal bývalý šéfredaktor Respektu V. Mlynář. Svou žádost opřel právě o ustanovení Listiny základních práv a svobod. Ministerstvo odůvodnilo odmítnutí stejným ustanovením s tím, že požadované informace jdou již za rámec přiměřenosti, se kterou je státní orgán povinen informovat. Pro nezaujatého pozorovatele neuvěřitelné zdůvodnění, neboť pod1e výkladu ministerstva nemá nikdo právo na to vědět, který subjekt v jaké výši a proč dostal státní dotaci, pocházející samozřejmě z peněz vybraných od daňových poplatníků.

Tento případ nejlépe ilustruje praktické dopady absence zákona o svobodném přístupu k informacím. Jedno až příliš stručné ustanovení v listině a jeho dva diametrálně odlišné výklady. Proto je tento zákon nezbytný, a proto je jeho absence opravdu citelná. Existence zákona a s tím spojené vědomí vlastních práv by opravdu mohlo přinést pro občany podstatnou změnu.

Návrh zákona obsahuje několik důležitých zásad. Jsou jimi např. právo každé fyzické i právnické osoby na informaci, o kterou projeví zájem, bez ohledu na důvod, který se nemusí prokazovat. Naproti tomu stojí odpovídající povinnost státního orgánu a orgánu územní samosprávy tyto informace poskytnout. Pro poskytnutí informace byla státním orgánům stanovena lhůta v trvání 15 dnů od přijeti žádosti. Zavádí též povinnost státních orgánů uveřejnit různé informace o sobě, např. o způsobu a důvodu jeho založení atd. Zákon by zároveň výrazně ulehčil možnost přezkoumání odmítnutí žádosti soudem.

Ze senátní rozpravy o zákonu vyplývá, že to byly údajné právní chyby předlohy, které vedly k tomu, že spadl ze stolu. I při vědomí nekonečných novelizací velké většiny zákonů je třeba říci, že tento zákon je v našem právním řádu natolik přelomový, že není možné očekávat, že by platil po dlouhou dobu beze změny. Jeho přijetí by pro státní úředníky znamenalo naprostý šok, protože občan by se stal takřka jejich rovnoprávným partnerem. Po nějaké době účinnosti zákona by bylo nutné se k němu vrátit a zapracovat změny, které by vyplynuly z jeho praktické aplikace.

Zákon, který nám dlouhá léta citelně chybí, měl být senátory přijat, a ti, kteří k jeho znění měli výhrady, mohli ihned začít pracovat na jeho vylepšení.

 

Mgr. Petr Mikysek, advokát, 

Advokátní kancelář Henyš, Mikysek & Partneři

 

 

nahoru