29.4.2001, Hospodářské noviny  

Porušování lidských práv se může paradoxně dít i u soudů

Zvláštní výklad ústavního pořádku

Rozhodnutí Nejvyššího soudu mají ctít ústavní pořádek i verdikty Ústavního soudu; pokud se tak neděje, je to v rozporu s právním řádem. Prestiž Ústavního soudu není dána výkladem ústavního práva, ale pozicí, kterou mu ukládá nejvyšší právní norma.

Dne 8. dubna byl v MF Dnes publikován článek s názvem Už neplatí, že Ústavní soud je poslední instancí. Pojednával o ojedinělém případu, kdy se Ústavní soud neshodl se soudem obecným (zde konkrétně Nejvyšším soudem) na posouzení a řešení právního problému. Výsledkem této neshody je pro veřejnost nepochopitelné přehazování problému mezi institucemi.

 

Postavení Ústavního soudu

Je opravdu sporné, zda odpírač vojenské služby může být potrestán vícekrát, a zda tak o počtu spáchaných trestných činů rozhodne příslušný armádní důstojník tím, kolikrát vystaví témuž člověku povolávací rozkaz. V tom se názory dvou nejvyšších soudních orgánů v zemi liší, ale problém je v daném případě jinde. Jde o to, zda Ústavní soud byl v ČR zřízen jako v podstatě akademické řečniště, nebo jako opravdu významná součást systému soudní moci, na kterou se občané mohou obracet s důvěrou v reálnou pomoc proti nezákonným postupům státních orgánů. To je pravá podstata sporu. V tomto sporu je třeba postavit se na stranu Ústavního soudu.

 

Dikce ústavy

Co tedy říkají zákony: Článek 89 odst. (2) ústavy stanovuje, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Žádné výjimky pro Nejvyšší soud. Právníci se přou, zda jsou závazná obecně a zda mají být závaznými právní názory, na základě kterých Ústavní soud dospěje k příslušnému rozhodnutí, ve stručnosti zda Ústavní soud tvoří právo. Není však sporu o tom, že každé rozhodnutí Ústavního soudu je závazné pro všechny účastníky daného řízení - v rámci řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů, veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod jsou jimi vždy stěžovatel a státní orgán, proti kterému stížnost směřuje. Není tedy pravdivé tvrzení obsažené v článku, že soudci obecných soudů se nemusí řídit verdikty Ústavního soudu.

Další články ústavy, článek 95 odst. (1), pak říká, že každý soudce obecného soudu je při svém rozhodování vázán zákonem, totéž pak opakuje i zákon o soudech a soudcích. Tato zásada samozřejmě platí bez ohledu na to, zda soudce považuje zákon za správný či spravedlivý. Soudce je tedy vázán ústavou jako základním ústavním zákonem ČR. Nemusí se mu líbit, ale musí ji respektovat.

 

Porušení lidských práv

Rozhodl-li tedy před časem Ústavní soud, že soudním rozhodnutím, kterým byl stěžovateli Choděrovi uložen druhý trest za odmítnutí vojenské služby, byla porušena jeho základní lidská práva, pak minimálně pro pana Choděru a obecné soudy jeho případem se zabývajícími je toto rozhodnutí závazné. Jsou povinni jej respektovat, řídit se jím a vycházet z něj při dalším řízení ve věci. Ústava říká, že rozhodnutí Ústavního soudu je pro Nejvyšší soud závazné, a dále že Nejvyšší soud, ke kterému se celý případ po prvním zrušení verdiktu Ústavním soudem vrátil, je vázán zákony a ústavou. Nejvyšší soud byl proto povinen respektovat rozhodnutí Ústavního soudu,

podle kterého pan Choděra nesmí být znovu odsouzen. A znovu musím zopakovat bez ohledu na svůj názor jak na systém soudnictví, tak na vlastní případ pana Choděry.

To říká ústava. Nejvyšší soud přes rozhodnutí Ústavního soudu pana Choděru odsoudil podruhé za odmítnutí vojenské služby. Vydal tak znovu stejné rozhodnutí, o kterém Ústavní soud rozhodl, že je protiústavní a porušuje lidská práva stěžovatele. Vědomě nerespektoval rozhodnutí Ústavního soudu. Porušil tím zcela vědomě ústavu.

 

Odmítnutí

Argumentace Nejvyššího soudu, reprezentovaného soudcem Stanislavem Rizmanem, který se odmítá řídit rozhodnutím Ústavního soudu s odůvodněním, že Nejvyšší soud není ústavnímu podřízen, neobstojí. Spíš by se dalo říci, že s naznačeným problémem vůbec nesouvisí. Nejvyšší soud sice není podřízen Ústavnímu soudu, ale je povinen řídit se jeho rozhodnutími. Státní orgány, jejichž postup Ústavní soud také může přezkoumávat, mu též nejsou podřízeny, a přesto i ony jsou vázány jeho rozhodnutími. Docela se těším na poprask, který Nejvyšší soud ČR způsobí např. u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku nebo jiné obdobné evropské instituce tím, že odmítne respektovat její rozhodnutí s poukazem na to, že jí přece není podřízen.

Z vědomí, že nejvyšší obecná soudní instance v zemi nerespektuje ústavu, na mne jde mrazení. Jeho intenzita se zvyšuje při čtení bohorovného vyjádření soudce Rizmana, podle kterého si Nejvyšší soud může se soudem ústavním „přehazovat sporné případy dvacet let“. Lidská práva trpí, ale podle Nejvyššího soudu je vše v pořádku.

Respekt

Stejné pocity mám při vyjádření poslance Zdeňka Jičínského, který tvrdí, že Ústavní soud si musí vybudovat respekt svým rozhodováním, přičemž podle něj nestačí, že je něco „napsáno v ústavě a zákonech“. S tím nemohu souhlasit. Říká-li ústava, že rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná, pak jsou prostě závazná. Je to velmi jednoduché. Nemusím s tím souhlasit, ale musím se podřídit. Opačný postup dovedený ad absurdum by znamenal, že já jako občan se nemusím podřídit rozhodnutí soudu, pokud považuji zákony použité při rozhodování za špatné a příslušný soud si nezískal mou autoritu.

Mám snad klientovi poradit, aby se svou stížností směřující proti porušování svých lidských práv počkal až do doby, kdy si Ústavní soud přirozenou cestou vybuduje svou autoritu, protože do té doby vítězství u Ústavního soudu znamená jen chvilkový dobrý pocit a možná článeček v novinách?

Jediným, kdo se může a musí postarat o to, aby soudy respektovaly ústavu, je stát. Nemá pravdu předseda legislativní rady vlády ministr Miloslav Výborný, když tvrdí, že vláda v této věci nemůže nic učinit. Zaviněné porušení služebních povinností soudce nebo jeho chování, které ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů, je kárným proviněním soudce, za které mohou následovat různé sankce včetně např. odvolání soudce z funkce. Nerespektování ústavy při rozhodování podle mého názoru splňuje obojí. Jednou z osob oprávněných podat podnět k zahájení kárného řízení je přitom ministr spravedlnosti.

Nevolám po odvolání soudců z funkcí, ale musím říci, že na rozdíl od soudců Ústavního soudu vidím v pokračování trendu nerespektování jeho rozhodnutí obecnými soudy z hlediska prosazování ochrany lidských práv v této zemi velké nebezpečí.

Mgr. Petr Mikysek, advokát

 nahoru